Jarní úklid je, mimo jiné, skvělou příležitostí si utřídit myšlenky. Obzvlášť v době koronaviru se mi hlavou točí příliš mnoho nejistot a variant, mezi kterými je těžké se rozhodnout, protože mi zkrátka chybí relevantní informace.
Dnes při uklízení kumbálu jsem vysavačem vyháněla sekáče - takové ty pavouky s dlouhýma elegantníma nohama. Většina z nich zmizela ve vysavači spolu s pavučinami. Byli předvídatelní, nedalo moc práce se jich zbavit… prostě jen utíkali před tím čeho se báli a prchali co nejdál od mé maličkosti. Až na jednoho! Ten se čelem postavil vysavači a pak mi vylezl přímo nad hlavu a pozoroval mě s nadhledem. A mě tak napadlo, že už dávno neplatí "kdo uteče, vyhraje". Naopak tenhle jediný pavouk mi šel naproti, nebál se, hledal novou, i když pro ostatní pavouky, neobvyklou cestu. A já si řekla – buď jako tenhle pavouk. Hledej novou cestu. Tvůj kumbál už nikdy nebude stejný jako dřív, ale jsi naživu, tak makej, ať si ho můžeš udělat znovu a ještě lepší.
Sekáč dostal jméno, říkám mu Eda, bydlí dole v kumbále a otevřela jsem mu okno, aby tam měl čerstvý vzduch. A on teď pracuje na vylepšení prázdného kumbálu podle jeho představ, stejně jako já…vymýšlím nové cesty pro naši čokoládovnu, na kterých teď budu dělat stejně vytrvale jako Eda. Eda je můj vzor.
PS: Mimochodem věděli jste, že sekáč není vlastně pavouk? Trošku jsem studovala, sekáčové tu žijí už víc než 400 milionů let a jsou fakt chytří! Buď jako sekáč a nedělej mrtvého brouka. Časy se mění.